Juniorská mistryně světa na divoké vodě

Anna Viková, tichá, skromná a svědomitá studentka třetího ročníku. Pod tímto klidným zevnějškem se však skrývá velká bojovnice a všestranný talent. V loňském roce se stala juniorskou mistryní světa v kanoistice a účastnila se i dalších prestižních závodů. Krom divoké vody má Anička i další koníčky. Nádherně háčkuje, svá umělecká díla vystavuje v galerii, učí se jazyky a kroužek malování navštěvuje na ZUŠ. Skloubit vrcholový sport, umění a náročné studium na gymnáziu není vůbec snadné a nese to s sebou neustálý boj s nedostatkem času. Právě proto je Anička pro své okolí velkou inspirací – ukazuje totiž, že když člověk něco dělá s vášní, dokáže překonat nejen překážky, ale i své vlastní limity.

Jak se ti daří skloubit školu, sport a tvorbu?

To je problém, s kterým docela bojuji. Nejraději bych dělala spoustu věcí, ale v poslední době na to vůbec nemám čas a proto některé musejí jít strano u. Mám třeba období, kdy dva měsíce vůbec neháčkuji. Potom mi to vždycky moc chybí, tak se k tomu vrátím. Snažím se školu, sport i tvorbu kombinovat a nějak to skloubit, ale je to samozřejmě náročné.

Co jsi návštěvníkům galerie představila a jaký je to pocit vystavovat své práce veřejně?

Hlavní část výstavy tvořily háčkované topíky, což je dámské oblečení pokrývající horní část těla, nebo svetříky. Zásadní věcí však byly háčkované šaty, které jsem si vytvořila na věneček do loňských tanečních. Některé oblečení normálně nosím, ale ne zase tak moc často. Vystavené prvotiny nebo starší věci sice vypadají dobře, ale nejsou k nošení moc praktické. Svou tvorbu většinou lidem moc neukazuji, protože se nerada chlubím. Když k nám ale někdo přijde na návštěvu, mamka vždycky něco vytáhne, jakože bych se měla pochlubit a ukázat, co tvořím. Pocit z výstavy, kde byly k vidění moje věci, byl však skvělý.

Co považuješ za největší úspěchy své dosavadní kariéry?

Určitě to byla zlatá medaile z loňského juniorského mistrovství světa, kde jsme se s kamarádkou Bětkou Beierovou z Markoušovic po dlouhých trénincích staly mistryněmi světa na deblkánoi ve věkové kategorii do osmnácti let. Samozřejmě nemohu opomenout můj první velký mezinárodní závod v roce 2024 v Itálii, kde jsem jako reprezentantka na deblkánoi ve sprintu společně s Janou Střílkovou získala bronzovou medaili. Ještě chci připomenout, že v témže roce jsme ve Švýcarsku s Bětkou zvítězily na deblkánoi nejen na dlouhé trati, ale také ve sprintu. Kromě toho jsem na kajaku získala druhé a třetí místo. To vše mě myslím hodně nakoplo. Za skvělé považuji i to, že když jezdím na deblkánoi s parťákem, je radost z úspěchu o to větší, protože ji můžu sdílet s tím druhým.

Čím tě sport naplňuje?

Mě hlavně baví. Baví mě také lidi kolem, s nimiž můžu sdílet všechny zážitky a trávit čas. Snažím se taky objevovat svoje limity a posouvat se dál. Když jedeme nějakou hodně obtížnou řeku a povede se to, mám z toho vždy dobrý pocit a radost, že se posouvám a že to má smysl. To mě naplňuje.

Čeho bys chtěla v budoucnu dosáhnout? Co je tvým snem a cílem?

Letos bych se zase společně s Bětkou chtěla nominovat na mistrovství Evropy a zopakovat výsledek. To by bylo super. V současné době mám trochu těžší období, protože mě příští rok čeká maturita. Potom bych chtěla jít na nějakou vysokou školu, ještě ale nevím, na kterou. Jestli se vydám sportovním či uměleckým směrem, ukáže čas. No, takže teďka hodně váhám. Ráda bych se však chtěla dobře rozhodnout, abych pak toho v budoucnu nemusela litovat.